TRENÉR A AMBICIOZNÍ RODIČ

Nedokážu přesně popsat, co cítím, když rodiče u postranní čáry, jednou nohou v hřišti a téměř v hlubokém předklonu, rudí ve tváři(a pozor, ne od slunka) a s naběhlými krčními žílami spílají na hřišti kdekomu, rozhodčím počínaje a posledním náhradníkem konče. Spílají opravdu všem, tedy kromě jednoho, asi uhádnete, koho mám na mysli?Ano, uhádli jste, kromě vlastního syna...A nechtějte po mně, abych popsal to jejich pokřikování, prošpikované těmi nejhrubšími vulgarismy. A k tomu přidá absolutně neobjektivní a kritické hodnocení všeho kolem, a to až do okamžiku, než chybu udělá - však víte kdo. Ano správně. A já opravdu nedokážu popsat, co cítím. Jsem smutný? Rozladěný? Zklamaný, znechucený? Hm, ale asi ze všeho něco...Spousta rodičů dává pokyny nejen svým ratolestem a to mnohdy jiné než chce trenér, ale i samotnému trenérovi. Nevím jak vy, ale já bych nekecal chirurgovi do toho, jak má operovat, či ekonomovi jak vést nějakou agendu. Jeden můj známý mi řekl, at´ si dám vatu do uší, že tím to "rodičovské fandění" vyeliminuji. Jenže to bych pak neslyšel, jestli mi gólman dobře diriguje obranu.

Oceňuji rodiče, kteří přijdou unavení z práce, hodí montérky do kouta, a už spěchají se synem na hřiště, aby si mohli začutat. Ale už méně oceňuji ty rodiče, kteří dělají to samé, ale jejich syn by radši hrál na housle nebo recitoval nebo chodil do přírody a poznával stromy a květiny. Hrát na housle není ostuda, recitovat není ostuda. A neumět hrát fotbal? Tak to přece není také ostuda. Paganini s Nerudou nejsou horší než Messi. Oceňuji trenéry, kteří ve svém volném čase, začnou trénovat malé kluky, připravují si tréninky a žádají sponzory o finance. Ale už méně oceňuji ty trenéry, kteří trénují a preferují jen a jen svého syna na úkor ostatních.

Rodič má u dítěte velkou autoritu a měl by potomka vyslechnout a poradit. Nemělo by to ale být v průběhu utkání, ani by to nemělo jít proti trenérovi. Pokud se rodiči něco nelíbí, měl by to s koučem probrat. On by mu měl vysvětlit, proč to tak dělá. Zejména u malých dětí není důležitý výsledek, ale radost ze hry, dobře provedené kličky, hezké střely nebo pěkné robinzonády. Ideálem je rodič, který pozitivně fandí a neradí jak má dítě hrát (samozřejmě ne pokud je rodič trenérem).....
Pokud bude důležitější úspěch než požitek ze hry, přijdou problémy. Bohužel je hodně rodičů, kteří dávají dítě na fotbal proto, aby bylo jednou slavné a zajištěné. Jestli má někdo takový přístup a snaží se ho na dítě přenést je pravděpodobné, že to jeho potomek nikam nedotáhne. Je v pořádku, když je dítě dobré a ostatní převyšuje, ale musí to mít přínos pro tým. Fotbal je kolektivní hra, a pokud dítě naočkujete jen na vlastní úspěch, dá ho časem mužstvo stranou. Každý by měl v této oblasti přemýšlet jako ten malý kluk. Žádné dítě nezačne hrát fotbal kvůli tomu, že chce vydělávat jako Messi, ale proto, že chce dávat góly jako Messi. A TO JE VELKÝ ROZDÍL!

Závěrem snad už jen tolik. Nechceme se absolutně nikoho dotknout. A navíc známe spoustu suprových rodičů. Stačí nám, pokud se nad tím rodiče aspoň trochu zamyslí a pak už to splní svůj účel. Trenéři a rodiče spolupracujte a pojďme se společně fotbalem bavit.

Ilustrační foto

Dušan Dohňanský, Milan Náměstek a krátký úryvek z deníku Sport

Poznámka: Vše výše uvedené jsou jen soukromé názory autorů. A zároveň si autoři neosobují právo na pravdu.