Trenéřina to je dřina

Abych předešel jakýmkoliv dohadům, tak chci zdůraznit, že o napsání tohoto článku uvažuji už minimálně rok. Takže jeho obsah absolutně nesouvisí s poměrně vyhroceným zápasem Horní Bečvy, jejíž mužstvo mužů trénuji na Dolní Bečvě před dvěma týdny. Anebo souvisí, ale jen v tom, že tento zápas jen uspíšil jeho napsání, které jsem původně chtěl provést až po sezoně. Anebo ještě přesněji, jeho obsah sice souvisí i se zápasem na Dolní Bečvě, ale úplně stejně tak souvisí se zápasem s Byninou, Krhovou, Hošťálkovou, Jarcovou, Poličnou, Stříteži, VKK, Huslenkami, Halenkovem, Prostřední Bečvou a já nevím s kým ještě. Prostě s dalšími asi padesáti mužstvy, proti kterým jsem nastoupil v roli trenéra. A opět týmy, které jsem výše vyjmenoval, jsou napsány opravdu náhodně.
V článku se chci věnovat jakémusi chování a rádoby „kaučinku“ spousty trenérů, které jsem při zápasech poznal. A kterých trenérů? Nikoho konkrétního, prostě všeobecně. A pokud se tady někdo „najde“, tak to nebude moje vina a já ho poprosím, aby mně třeba zpětným článkem nenazval idiotem a trotlem, protože pak by se naplnilo známé rčení, že „potrefená husa se vždycky ozve“. Nechci a nebudu nikoho urážet, jen se pokusme všichni zamyslet. Samozřejmě včetně mě. Protože ani já nejsem Mirek Dušín z Rychlých šípů. Takoví se zřejmě již nerodí.
Začal jsem trénovat asi před osmi roky, zkušenosti tedy nic moc. Ale na to, aby mě během zápasů něco nadchlo nebo zklamalo, nemusím mít odbornou trenérskou způsobilost.
Zastavím se u rozhodčích, toť věčně propíraná „fotbalová kategorie“. I já si dost často postěžuji a zanadávám, v drtivé většině po zápase v kabině našeho mužstva nebo u piva s mými hráči. I během zápasu mám na ně vztek a někdy pořádný, to mi věřte. Jenže to většinou držím na uzdě, protože když chci po hráčích, aby během zápasu nekomentovali výroky rozhodčího, protože nechci, aby případným vyloučením oslabili mužstvo, tak nemůžu se během zápasu chovat úplně jinak. Anebo můžu, jsou to přece jen emoce, ale i ty musí mít své hranice. Jsou trenéři, kteří okomentují každé písknutí, každý rozhodcovský posunek, dožadují se faulu ve prospěch svého mužstva, neustále roztažené ruce, vulgarity – hňup, trotl, debil, idiot, kolikrát ani nevím, jak že se jmenuje ten rozhodčí, co nám to píská.
Jenže těsně vedle stojí maminka s osmiletým klukem. Ale to je její chyba, má přece zůstat u houpaček a nelézt do prostoru střídaček. Tito trenéři neřvou a negestikulují, snad jenom, když některý z hráčů zakopne balón za branku či do potoka. To si odkašlou a připraví se na novou ofenzívu.
Úsměvné je, že spousta trenérů, když jejich mužstvo prohrává s mým třeba v 65. minutě 0:2, neustále pokřikuje jakáže je to křivárna, jaký je ten rozhodčí debil, jak je myje, jak to nemá cenu, jak po zápase uvidí, jak má jít do prd…apod. Kolikrát si kvůli tomu ani nevšimne, jak jeho levý bek zkazil rozehrávku, jak si jeho útočník nezpracoval balon a gólman jej třeba nevyboxoval. I za to ale zřejmě může rozhodčí. Jenže jeho hráči skvělým výkonem zápas otočí a vyhrají 3:2. A co je na tom úsměvného? Po zápase si jdeme podat ruce, což já dělám v 99 % zápasů a tam mi s úsměvem oznámí, jak rozhodčí zvládnul perfektně zápas. A věřte mi, že se mi to stalo několikrát. Já si v šatně promnu oči, jestli se mi to nezdá a ono nezdá.
Rozhodčích, kteří pískají rovinu, je málo, ale jsou. Většina vás ale venku „umyje“ a doma podrží. Absolutně to neuznávám, nicméně děje se to. Znám to z trenérské zkušenosti při působení ve Valašské Bystřici, v Zašové, v Zubří či teď na Horní Bečvě. No a to je další věc, která mě zaráží. Když mluvím s mými trenérskými kolegy, tak většina jich mi řekne „ Dušane, jenže nás venku umyjí a doma vůbec nepomůžou“. Z logiky věci tedy vyplývá, že rozhodčí pomáhají zřejmě tomu mužstvu, které zrovna já trénuji. A přitom já ani jednou jako trenér nepostoupil o třídu výš, jsem prostě břídil. No jo, trenéřina to je dřina.
A mezi námi, rozhodčí se nezavděčí nikomu, ani vítězovi. Já osobně bych pískat nechtěl. A co vy ostatní? Ale pozor, ať si tuto pasáž některý z rozhodčích nevysvětlí tak, že se jich za každou cenu zastávám. Ono někdy si opravdu zasloužíte. Jen ne asi tolik, kolik vám my trenéři nakládáme. Každý rok se tady dělá žebříček o nejpopulárnějšího rozhodčího. Moc by mě zajímalo, jak by to dopadlo naopak, jak by muži v černém ohodnotili nás. Protože i my si někdy svým chováním „zasloužíme“.
Chtěl bych požádat některé své dobré kamarády trenéry, aby mi během zápasu nedávali otázky typu. „ Dušane, co to znamená? Co se to tu děje? Proč nám to ten rozhodčí dělá? To jsme tu nemuseli jezdit. Proč nás „zařezávate“?. Ne že bych vás přehlížel, ale těmto otázkám prostě nerozumím.
No a snad už jen jedna věc. Výše jsem uvedl, že po zápase v 99 % jdu za hostujícím trenérem ať jako vítěz či poražený. Jestli někdo řekne, že ne tak lže. Jednou jsem podanou ruku ale odmítnul. Trenér soupeře si hrál na Mourinha a asi v 87. minutě vytáhl z rukávu svoji poslední taktickou zbraň (předtím během celého zápasu urážel slovně naší lavičku). Některý z hráčů odkopl míč do „potoka“ a zmíněný trenér vzal zbylé tři náhradní balóny pod svá křídla a utekl s nimi za lavičku. Po chvíli se vrátil a nasadil arogantní smích směrem k nám. Získal jednu minut a 36 sekund, ale vyhráli, bravo. Při odchodu ze hřiště sám za mnou přišel podat ruku, ale já odmítnul. Vyslechnul jsem si něco o blbém inteligentovi a něco o „rytířskosti“. V tomto jediném případě jsem se řídil příslovím „Na hrubý pytel hrubou záplatu“. No jo, trenéřina to je dřina.
Pánové, všem nám přeji mnoho úspěchů, co nejvíce bodů, co nejméně stresových situací. A trošičku více nadhledu a empatií. A opět zdůrazním, že v článku mluvím i o sobě, protože opravdu nejsem žádný Mirek Dušín. Ale do jaké míry se proviňuji či neproviňuji, tak to musí posoudit okolí. Bezchybní Dušínové se již nerodí, nicméně se k nim přibližují trenéři Byniny, Krhové nebo Poličné.

Dušan Dohňanský, trenér H.Bečvy